Serra da Estrela - zdolali jsme Torré

Pohoří Serra da Estrela je zahraničními turisty málo navštěvované. A je to škoda, protože je tu spousta zajímavých míst. Krásná příroda, břidlicové vesnice, průzračná ledová voda, nádherné výhledy, to vše tu najdete a já se vám to pokusím přiblížit v mém dalším článku.

Do oblasti Serra da Estrela jsme přijížděli z Horního Doura. Tam bylo vedro a sucho skoro jako na poušti, takže lehké ochlazení v horách nám přišlo jako super nápad. Cestou jsme potkávali ukazatele na megalitické stavby, a tak nám to nedalo a na jednu takovou ceduli jsme se nachytali. Trmáceli jsme se tam přes pár malých vesniček, kde na nás na návsi koukali místní jak na zjevení. A když jsme dojeli na místo, tak jsme se začali smát. Vyprahlá tráva, paradoxně všude nedopalky od cigaret a vedro jako blázen. A mezitím pár středně velkých kamenů na louce. No nestálo to rozhodně za tu zajížďku.  

Do hor jsme začali stoupat z města Seia. Je to místo, kde si můžete nakoupit zásoby v místních marketech. Když pojedete v dobrou dobu, tak se můžete zastavit i u německého výrobce obuvi Ara, který investoval do výroby bot v Portugalsku, právě ve městě Seia zaměstnává okolo 700 lidí. My jsme jeli až večer, tak měli  bohužel zavřeno. Ve městě můžete pořídit také tradiční sýr Queijo da Serra. Na jednu takovou prodejnu sýrů jsme narazili kousek nad městem, když jsme stoupali do vesnice Sabugueiro, kde jsme měli zamluvené ubytování. Jedná se o nejvýše položenou vesnici v Portugalsku, jak jsme posléze zjistili z cedule umístěné před vesnicí. Nachází se v nadmořské výšce 1050 m.n.m.. Cestou do vesnice jsme míjeli spoustu cyklistů na” silničkách”. Podmínky na cyklistiku tu mají skvělé, jen jsme nechápali, kde je jejich cílová destinace, když už byla vlastně skoro tma a vesnicí jen projeli a pokračovali směr Torré. Silnice tu nejsou špatné, ale potmě bych tu na kole jet opravdu nechtěla, vzhledem k tomu, že další den jsme v noci potkali divočáky. 

V Sabugueiru se hodila moje částečná znalost portugalštiny, protože paní na recepci angličtinu moc neovládala. Já jsem byla ale za každou konverzaci v portugalštině ráda. Naše ubytování se jmenovalo Casas do Cruzeiro. Recepci měli přímo v centru vesnice a apartmány pak různě roztroušené po vesnici. My bydleli na samém konci vesnice kousek od přírodního koupaliště na místní řece. Každé ráno kolem našeho ubytování prošlo stádo koz na pastvu. Až poslední den jsem zjistila, že vycházejí hned z vedlejšího domu, kde měly  na dvoře chlívek. Bylo tu ale víc pasáčků a víc kozích skupin. Pokud tedy chcete zažít vesnici a naprostý klid, pak je to dobrá volba. Večer tu ale není moc živo. Najdete tu pár otevřených hospod, často však zavírají kolem desáté. A většina obchodů působí zavřeně. Hlavní sezóna je tu pravděpodobně až v zimě, kdy to odsud máte nejblíž do jediného portugalského lyžařského areálu. Takže v zimě to tu žije mnohem víc. 

Tip: Při další návštěvě bych zvolila pro ubytování město Seia. Je to živější městečko, kde není problém se večer najíst, případně si dát nějaký drink nebo víno. Má i dobrou výchozí polohu na výlety do hor. Je to sice dál třeba na Torré, ale ubytování je tu v nabídce víc. My jsme do města sjeli jeden večer a zrovna se tu konal městský festival. Město bylo plné lidí, bylo tu několik pódií s hudebními vystoupeními a kupa stánků s občerstvením a regionálními produkty.  

První místo, kam jsme se v pohoří Serra da Estrela vydali, bylo Vale do Rossim. Je to pěkná přehrada v horách, která nabízí aktivní vyžití v podobě půjčovny paddleboardů a různých lodiček. Kousek od přehrady je vybudovaný Ecoresort, který nabízí zajímavé ubytování. Hned vedle silnice narazíte také na pramen (Fonte do Rossim), kde můžete doplnit zásoby tekutin.  

Naším dalším cílem bylo město Manteigas a vodopád Poco do Inferno. Cestou od přehrady jsme narazili na pár skvělých výhledů do údolí a na domy zasazené pod obří balvany. Pěkná vyhlídka je třeba Miradouro Fragao do Corvo, odkud máte městečko Manteigas jako na dlani. Výhledy jsou super, za to cesta dolů do města ta už tolik super není. Je to totiž šílená několikakilometrová klikatice vedoucí převážně lesem. No nicméně, když už jsme sem dojeli, tak jsme si tu dali oběd a kávu. Prošli jsme si malou část města a pokračovali jsme na místo Poco do Inferno, kde jsme se těšili na osvěžení v podobě koupání pod vodopádem. Cestou z Manteigas jsme ještě narazili na chov pstruhů (Viveiros de Trutas). Je tu spousta nádrží, které jsou plné pstruhů. Nádrže jsou veřejně přístupné, tak si to tu můžete v klidu prohlédnout. 

Cesta na Poco do Inferno je celkem dobře značená, vede převážně lesem takovou úzkou silničkou. Přímo u vodopádu je parkoviště pro pár aut. Tak jsme zaparkovali, vzali ručníky a vyrazili se koupat. Osvěžení jsme v tom horku už potřebovali. Spolu s námi šli k vodopádu asi tři další skupinky. K našemu zděšení tu ale žádný vodopád nebyl a jezírka pod ním připomínala spíš líheň komárů než slibované koupání v přírodě. Letní sucho bohužel způsobilo, že řeka téměř vyschla. Takže jsme se zklamaní vrátili k autu a pokračovali jsme bývalým ledovcovým údolí směrem k druhé nejvyšší hoře Portugalska (Torré). 

Cestou jsme si doplnili zásoby vody u pramene Fonte Paulo Luis Martins. Je zajímavý tím, že má po celý rok stálou teplotu a hodně ledovou vodu, která chutná skvěle. My ale ještě stále živili naši naději na koupání, a tak jsme se zastavili na Covao d´Ametade. Mělo to být takové piknikové místo hned vedle malé říčky schované mezi břízami. Aut tu bylo dost, tak jsme zaparkovali a šli to omrknout. Jednalo se ale opravdu jen o piknikové místo, kde koryto říčky bylo také téměř vyschlé. 

No nic, vrátili jsme se k autu a stoupali vzhůru na nejvyšší horu kontinentálního Portugalska (nejvyšší hora celého Portugalska je na Azorech - Pico). Zatímco na sopku Pico jsme se šplhali někdy po čtyřech v terénní obuvi, tak na Torré se pohodlně dostanete autem. Těsně před vrcholem se navíc silnice rozšiřuje na dva pruhy a její okraje lemují parkovací místa. Na samém vrcholu ve výšce 1993 m.n.m.. vás překvapí kruhový objezd a reklamní poutač na malý supermarket, který se tu nachází. 

Výhled do okolní krajiny je tu ale přesto krásný. Dominantu tvoří dvě polorozpadlé observatoře, které najdete snad na každé fotce. Jak už jsem zmiňovala, v zimě tu funguje jediný portugalský lyžařský areál. Nabízí 2 vleky, 1 lanovku a 5,5 km mírných tratí. Celodenní jízdné by vás tu v zimě vyšlo na 25 euro. Lanovka však jezdí i v létě. Je to trochu nepochopitelné, že jí někdo využívá. Převýšení mezi spodní a horní stanicí je pouhých +- 150 m. Navíc u spodní i horní stanice se nachází v létě nespočet parkovacích míst a výhled z lanovky není jiný než z parkoviště. Každopádně jsme měli možnost pozorovat scénku při nasedání několika Portugalců na lanovku, kterou obsluhoval postarší chlápek s pivním pupkem. Pokaždé, když někdo přišel zvedl se ze své plastové židličky a začal na vyplašené Portugalce, ke kterým přijížděla sedačka, křičet hystericky “Sednout! Sednout!”. 

Torré jsme tedy zdolali, ale v plánu jsme měli ještě objevit záhadnou díru v přehradě kus od přehrady Lagoa Comprida. Zjistili jsme si, že jinak než pěšky to nepůjde, a že nám cesta zabere něco málo přes půl hodiny. Už bylo celkem pozdě ,ale přeci jen jsme to riskli a vydali jsme se po cestě podél Lagoa Comprida směr “díra”. Celkem to bylo k díře asi 6 km chůze. Chvíli už jsme to chtěli vzdát, protože jezero nikde a tím pádem díra v nedohlednu. Ale nakonec jsme na místo došli. Na jezírko byl od shora krásný výhled, jen díru jsme neviděli. Sešli jsme dolů na hráz a připadalo nám, že je díra v zarostlé části na druhé straně, kam nešlo dojít. Tak jsme vyšplhali zpět nahoru nad jezero a prolézali jsme křovinami a po skalách až na skálu nad jezerem. Když jsme se konečně vydrápali na tu pravou skálu, tak jsem myslela, že mě klepne. Ona díra byla totiž pár metrů od hráze, kde jsme před půl hodinou seděli, jen byla schovaná za rohem a nebyla vidět. Vedla k ní úzká cestička, jít po ní, tak jsme asi dva metry od díry asi za 2 minuty. Místo toho jsme se drápali po skálách a v ostrých klečích asi 40 minut než jsme díru z dálky zahlédli a tou dobou už byla taky samozřejmě ve stínu. Pokud se tam někdy vydáte, tak jsem vás právě ušetřila od škrábanců na nohou a dostanete se tam naprosto civilizovaně po cestě. :-).

Ačkoliv díra vypadá jakoby vedla přímo do centra zemského jádra nebo nějaké jiné časové dimenze, tak byla vybudována lidmi v roce 1955. Celá konstrukce díry měří 5 metrů a vodu odvádí 1,5 km tunelem, který patří nedaleké vodní elektrárně. Tunel vedoucí pod zemí spojuje dvě jezera. Cestou zpátky nás doprovodila ztracená koza a na hrázi jsme ještě stihli krásný západ slunce. 

Na druhý den jsem se hodně těšila. Měli jsme v plánu navštívit břidlicové městečko Piodao a Foz d´ Égua. Hned po snídani jsme vyrazili přes Lagoa Comprida přes hory směr městečko Vide. Cestou jsem se chtěla ještě mrknout na přírodní koupaliště ve městě Lariga, ale cesta se tak klikatila, že jsem tuhle zastávku prostě oželela a pokračovali jsme směrem k Vide. To je takové malé příjemné městečko, kde jsme si udělali první zastávku a mezi místními jsme si v baru u silnice dali kávu. Mají tu krásný kamenný most a malinkou pláž u řeky. 

Další cesta byla stejně klikatá, ale ještě o něco užší, takže slibovala ještě větší zážitek z jízdy. Já se celou dobu modlila ať nepotkáme moc aut proti :-). Jako první jsme tak trochu nechtěně odbočili nejprve podle ukazatele na Foz d´Égua. Nakonec se to  ukázalo jako výhoda, protože dopoledne tu bylo málo lidí. Jsou tu krásné břidlicové domky, mosty a jeden lanový most. Podle fotek sliboval extrémní zážitek ale byl kraťoučký a v té době navíc uzavřený. Ale i bez mostu to tu bylo nádherný. Rozhodli jsme se, že se vykoupeme. Říční voda byla extrémně ledová. Husí kůži máte ještě tak půl hodiny potom, co z vody vylezete. Voda je ale křišťálově čistá. Když jsme se tu zastavili odpoledne už byla trochu zakalená kvůli většímu množství lidí.

Naše další cesta vedla už do zmíněného Piodao. Nechtělo se nám otáčet, tak jsme pokračovali po silnici přes vesnici Chás d´Égua, ale jestli vám mohu radit, zvolte otočku a cestu druhou stranou. Tahle je  totiž zbytečně dlouhá. V Piodao jsme byli kolem jedné hodiny a měli jsme v plánu dát si tu oběd. V tenhle čas ale bylo město hodně přeplněné turisty a špatně se hledalo i místo na parkování. I tady je říční koupání, ale ne tak hezké jako ve Foz d´Égua. S obědem nám nezbylo nic jiného než se zapsat na čekačku v restauraci O Fontinha, která byla trochu mimo turistický ruch skrytá v uličkách města. Měli jsme asi hodinu čas, tak jsme si trochu prošli město, které je opravdu kouzelné. Když na nás přišla řada, tak jsme si objednali dvě místní speciality - Bucho (vepřový žaludek naplněný kozím masem a rýží) a Chanfana (dušené kozí maso s omáčkou). Bucho nebylo špatné, ale bylo to celé takové vysušené naopak pokrm Chanfana bych si znovu klidně dala. Maso bylo dobré a omáčka byla dobře dochucená. 

Další naší zastávkou cestou zpět bylo místo Poca da Broca. Podle fotek krásné vodopády uprostřed přírody. No co si budeme povídat, fotky trochu zkreslují atmosféru místa. Až na místo vede silnice, zaparkujete u zdejší restaurace a překvapí vás všude spousta lidí a to, že vodopády vůbec nejsou uprostřed horské přírody, jak jsme původně čekali. Z jedné strany pokračuje silnice do hor a z druhé strany je pole. Vodopády jsou pěkné, ale celou atmosféru kazí velké množství lidí. Takže jsme se tu nakonec ani nevykoupali a rozhodli jsme se pro koupání v horách na Lagoa Comprida.  

Na přehradě bylo minimum lidí, voda je tu ledová a krásně čistá. Co nám přišlo trochu divné bylo to, že se tu nikdo nekoupal. Všichni postávali na břehu, ale nikdo neplaval. Dno přehrady je děsivě temné, tak jsme si říkali, že buď je v hlubině příšera a nebo už je na Portugalce prostě takhle večer zima. My jsme se perfektně osvěžili a užili jsme si znovu západ slunce. 

Zvažovali jsme, že počkáme na tmu a vydáme se pozorovat hvězdy na Torré. Nakonec jsme to vzdali, protože nás přepadl hlad a vrátili jsme se na večeři do té naší vesnice v horách. Jednou z dalších specialit vesničky, kde jsme byli ubytovaní, bylo velké množství volně se pohybujících velkých psů. V pohoří Serra da Estrela mají totiž speciální rasu pasteveckého psa (Cao da Serra). Nejedná se zrovna o malé plemeno, ale vypadají přátelsky. Mají ale takový smutný výraz. 

Další den nás už čekal přejezd do naší poslední destinace, kterou bylo Aveiro. Ale o tom zase v dalším článku :-).