Pico, ostrov s dvoutisícovkou uprostřed

Pico je ostrov, který nás ohromil svojí bujnou vegetací, unikátními vinicemi a samozřejmě dvoutisícovkou uprostřed. Hodně turistů ho navštěvuje právě kvůli výstupu na Pico. Zdolají vrchol a vrací se zpět na některý z okolních ostrovů. Já doporučuji se zdržet déle. Proč? To se dozvíte v tomto článku.

Jak se dostat na Pico?

Jsou dvě možnosti, jak se na ostrov dostat. První možnost je trajektem. Buď z některého z okolních ostrovů (z Faialu 15 minut, ze Sao Jorge 30 minut) a nebo žlutou linkou trajektu z hlavního ostrova Sao Miguel. Odsud ale trvá cesta trajektem plus mínus 15 hodin. Rychlejší varianta je letadlo. Ze Sao Miguel trvá let 50 minut. Letadla sem létají i z ostrova Terceira a let trvá necelých 40 minut. 

My letěli z Ponta Delgada (Sao Miguel) vrtulovým letadlem. To by ještě nebylo nic tak zvláštního. Ale naše letadlo mělo vzadu pěti sedačku. Chápete? Pěti sedačku jako v autobuse. Místa měl každý tam, kde si je zabral. Rychlejší měli přednost. Míst jsem napočítala 39. Pokud nepočítám vyhlídkové letadlo na leteckém dni v Pardubicích, tak tohle bylo nejmenší letadlo, ve kterém jsem kdy letěla. Ale přežili jsme.

Doprava po ostrově

Z letiště na Picu se dostanete autobusem, taxíkem nebo pronajatým autem.  Autobusem jedna jízda do Sao Roque vyšla na 3,6 euro a měli jsme ho celý pro sebe. Autobusy jezdí na ostrově jen dvakrát denně ve všední dny. Z letiště směr Piedade (Sao Roque) jede v 10:20 a 18:05 (v neděli jede jen v 9:45). Z letiště směr Madalena pak jede ve všední dny 7:40 a 14:55 (v neděli ve 14:40). Aktuální jízdní řád vám dají na letišti na informacích. Ale ten, co mám já, platí už od roku 2013. Tak očividně změnám moc neholdují.O trochu dráž vychází taxík. Ten jsme vyzkoušeli při cestě zpět na letiště a cena byla celkem příznivá - 15 euro i s bagáží. Tady máte čísla na místní taxikáře.

Pokud chcete ostrov pořádně prozkoumat, pak je nejlepší zamluvit si dopředu auto. Ideálně s vyzvednutím na letišti. My jsme využili půjčovnu Oásis. Další turisté často využívali i společnost Ilha Verde. 

Městečko Sao Roque

Pokud chcete bydlet ve městečku, pak máte na výběr tři - Sao Roque, Madalena a Lajes. My si vybrali Sao Roque. Odtud je dobré spojení na ostrov Sao Jorge a dá se dojet i na Faial. To jsme si teda původně mysleli, než jsme viděli jízdní řád trajektů. Ale výběru jsme nelitovali. Je to poklidné městečko, kde po týdnu už přesně víte, kde jste koho předtím potkali. Jsou tu fajn piknikové zóny, které jsme využívali každý den na sklenku vína a piknik. Na denním pořádku byla totiž konzumace oliv a sýrů z Azor. Společnost nám dělali po setmění jenom ptáci buřňáci. Pravda, je to trochu hlasitější pták. Jejich “eu eu eu ééééé” nám znělo v uších ještě na Sao Miguel. 

Tip na ubytování - Casa do Bica ve městečku Sao Roque. Super apartmán pro dva. Kousek dál do města, ale zase blízko na koupání. A bezproblémové parkování.

Kam na jídlo?

V Sao Roque toho tolik na výběr není. Ne že by to ve zbylých městech bylo jiné. My jsme si dali večeři v Restaurante Montanha, kterou jsou měli kousek od apartmánu. Za sebe mohu doporučit Polvo á lagareiro. Je to chobotnice s pečenou cibulí a bramborami, bohatě zalitá olivovým olejem. Bylo to super. Jen česneku tam mohlo být na moje poměry méně. Skvěle vypadala i restaurace Casa Ancora. Podle recenzí jedna z nejlepších restaurací na ostrově. Tam si určitě zajděte a dejte nám vědět, jak vám tam chutnalo. 

V Sao Roque narazíte i na vinařství Adega a Buraca. Součástí je muzeum a obchod s vínem. Moc příjemní tam na nás nebyli. Při další návštěvě Pica tuto atrakci nejspíš vynecháme. Co nás ale naopak příjemně překvapilo, byl malinký obchod v centru městečka. Vlezli jsme dovnitř a hned se nás ujala moc příjemná paní. Všechno nám ukázala a my zjistili, že ve spodní části domu mají malou restauraci s čajovnou a nabízí také ubytování. Jmenuje se to Cerca dos Frades. Mají i zajímavý výběr lokálních pálenek. Nabudete tu dojmu, že Azořané pálí kořalku snad ze všeho, co potkají. Kromě restaurací jsou ve městě i dva markety. Jeden z nich je Spar. Je malinký, ale dá se tu posedět u polévky nebo kávy. 

Výstup na Pico 

A teď k tomu hlavnímu, proč jsme si vlastně ostrov Pico vybrali. Je tu nejvyšší hora Portugalska - sopka Pico. Její vrchol je ve výšce 2 351 m.n.m.. A krom toho jsou tu samozřejmě vinice a nejlepší vína z celých Azor. My jsme se ale, kromě degustace zdejších vín, rozhodli zdolat sopku. Zezdola jsme vypozorovali, že se každý den odpoledne vrchol zahalí do mraků. Proto jsme si přivstali. Kolem 7. hodiny jsme už parkovali u základny (Casa da Montanha). Před námi už několik turistů dorazilo, ale nebylo to nic šíleného. Navíc na sopku pouští jen omezený počet lidí (140 osob, na samotný vrchol jen 40 osob). Na základně jsme zaplatili 20 euro za osobu a dostali jsme GPS. Celou dobu nás sledovali pomocí GPS na obrazovce. Podepsali jsme souhlas s tím, že jsme seznámeni s podmínkami výstupu a zkontrolovali, jestli máme vhodnou obuv. Prošli jsme. 

Co vzít sebou?

Ideálně trekové boty, větrovku, náhradní triko, hodně pití, svačinu a krém na opalování. Ten rozhodně doporučujeme použít před výstupem, protože my po sestupu vypadali jako dva růžoví vepři. Nezdá se to. I když je chladno, tak slunce dost opaluje. My se na cestu vybavili sušeným masem, které nic neváží, ale zasytí a energetickými tyčinkami. 

Po celé sopce je rozmístěno 47 kůlů, kterých se musíte držet. Pokud se vám stane něco mimo vyznačenou trasu, tak musí zavolat rescue team a jejich výjezd stojí 1250 euro. To by se ten výlet na sopku celkem prodražil. I ztráta GPS se nevyplatí. Ta stojí 270 euro. 

Na internetu jsem si našla, že na sopku stoupáte vinohrady, které jsou ukryté za kamennými zídkami. Ne, opravdu to tak není. Od základny vás čeká cesta nízkými keři a vysokými kameny. Pro nás, co jsme moc nevyrostli, byl už začátek celkem náročný. Ale říkala jsem si, že to nemůže být takový až nahoru. A ne, nebylo. Bylo to ještě mnohem horší. Cestou dolů jsme si pak říkali, od kterého kůlu byla už ta dobrá cesta. Dál cesta přešla v takový pro horolezce snadný terén. Cesta, která nejspíš vede mezi kůly, není zdola vidět. Takže sopku prostě zdoláváte místy po čtyřech. Nahoru je to ještě celkem fajn - v porovnání s cestou dolů. To se totiž kloužete po hlíně mezi kameny a kolena začínáte cítit už v půlce sestupu. S námi dolů šla navíc slečna, která na rozdíl od nás hopsala po kamenech jakoby nic. V tu chvíli vás tenhle typ lidí, věřte mi, neuvěřitelně štve. 

No ale zpět k výstupu. V polovině zmizela mlha, foukat nepřestalo a začalo pálit sluníčko. To bylo příjemný, protože na slunci bylo tepleji a to, že se nám smaží i pěšinka na hlavě, jsme si neuvědomovali. Došli jsme ke kráteru a čekala nás poslední část. Výstup na Piquinho. Vršek sopky, který se utvořil po posledním výbuchu. Tam už lezete celou dobu po čtyřech, protože se vám pod nohama sype suť. Výhled stál za to. Pokořili jsme nejvyšší horu Portugalska. Bylo krásně vidět a navíc jsme se parádně nahřívali u vzduchového průduchu ze sopky. Až do té doby, než přivedl místní průvodce skupinku, které vysvětlil, že není dobré sedět u těch průduchů, protože tam člověk navlhne a je mu zima cestou dolů. Hmm proč nepřišel dřív. Petr tak nějak pořád otálel nahoře a čekal, až tam nikdo nebude. Že mě napadlo, jestli náhodou nechce pokleknout a o něco mě požádat. Ale asi nechtěl :-). Tak jsme se vydali na sestup. Dolů jsme přišli celkem vyřízení okolo čtvrté hodiny.

Celkem nám výstup trval 3,5 hodiny a sestup přibližně podobně. Pokud byste chtěli na sopku vyrazit na noc, tak i to jde. V kráteru sice není signál, ale dá se tu za poplatek přenocovat. Jsou tu udělané i kamenné bunkry. Osobně bych šla nahoru za světla. Potmě bych to neriskovala.

Unikátní vinice 

Na zdejší vinice jsem se těšila už hodně dlouho. Vinař Anselmo Mendes spolu s Diogo Lopesem totiž zásobovali Facebook nádhernými fotkami vinic z Azorů. Oni ale obhospodařují vinice na ostrově Terceira. A musím říct, že na Picu je to ještě větší pecka. Lávové kameny lidé poskládali do malých ohrádek, které chrání vinnou révu před větrem. Obhospodařování je extrémně náročné a díky kamenným zídkám nepřichází v úvahu využití žádné pomocné mechanizace. Nejvíc udržované jsou vinice v okolí města Madalena. Narazíte tu i na muzeum vína. Spousta fotek z muzea je z červeného altánu. Na fotkách to vypadá, jako kdyby byl uprostřed vinic, kde široko daleko není nic než víno. Úplně to tak ve skutečnosti není. U muzea je jeden malý vinohrad, na které stojí právě zmíněný altán. Kam ale vyrazit pro pěknou fotku z vinic? Za Madalenu. Pokud pojedete ze Sao Roque, tak projedete Madalenou a po pobřeží se dostanete na rozsáhlý vinohrad. Až se nabažíte zdejších vinic, tak pokračujte ještě kousek dál po pobřeží a narazíte na fajn občerstvení přímo u oceánu. My si tu dali krátký odpočinek u skleničky vychlazené sangrie. 

Na vinice na Picu narazíte téměř všude. Jednou, když jsme se vraceli z centra Sao Roque, jsem si všimla, že vinná réva se tu plazí i po stromech v houštině podél cesty. Na zahradě u našeho ubytování měli také místo trávníku vinnou révu. I cesta na pláž byla lemovaná malými vinohrady. Místní si lisují svoje vlastní domácí vína. Jedna rodina zrovna sklízela. Hrozny lisovali v malé kádi rukama.

Kromě Madaleny je dalším centrem vinařství vesnička Lajido. Jsou tu krásné kamenné domky s červenými okenicemi. Všude jsem četla, že tu můžete ochutnat víno přímo od místních pěstitelů. My to štěstí neměli. Na žádný otevřený sklep jsme nenarazili. Je odsud ale moc pěkný výhled na Pico. Otevřené tu je i muzeum vinohradnictví. Přilehlou budovu zrovna opravovali, tak je možné, že až se sem příště podíváme, bude možné místní víno ochutnat. 

Přes hory až na Piedade a do Lajes

Poté co, jsme ukořistili auto, jsme se vydali do hor. Na Picu se nejde ztratit. Hlavní silnice vede po pobřeží a další větší silnice vede napříč ostrovem po horách. Tak hádejte, kterou jsou si vybrali? Samozřejmě hory. Ze Sao Roque stoupáte nekonečným pásem hortenzií až do hor. První zastávkou bylo jezírko Lagoa do Capitao. Dá se dojet až přímo k jezeru. Tam vás přivítá stádo krav. Působí přátelsky, ale přesto mám z krav respekt. Od jezera je jeden z nejhezčích výhledů na Pico. Dá se sem dojít i zespodu ze Sao Roque po značeném treku. 

Od jezera jsme se po horách vydali směr Piedade. Narazili jsme na malou býčí arénu a osamělého býka Ferdinanda, který si chtěl s námi hrát. My tomu ale moc naklonění nebyli. Musím říct, že jsem ještě nikdy neviděla, tak atletického býka.

Cestou po horách narazíte na velkou spoustu menších i větších jezer. Ohromí vás nádherná příroda. Všude pásy hortenzií a všechny kameny porostlé mechem díky všudy přítomné vyšší vlhkosti.

Petr v horách nabyl dojmu, že je třeba vidět úplně všechna jezírka. A tak jsme postupně sjížděli z hlavní cesty po úzkých silničkách mezi volně se pasoucími krávami k dalším a dalším jezerům. To jsme si takhle jednou sjížděli k jezeru a najednou Petr: “Dělej, dělej, vezmi foťák”. A já: “Co se děje?”. “Tam za skálou je sysel, foť to!”. To ale nebyl sysel, ale uši šedé krávy, co lezly zpoza skály :-). 

Na pozdní oběd jsme se zastavili ve městečku Piedade v restaurante o Ponta da Ilha. Rodinná restaurace s dobrým výběrem ryb. Pozor akorát na to, že po obědech zavírají. Otevírají zase až na večeře. Kousek od restaurace je výstavní maják a pláž s velkými oblázky. 

Ve městečku Ribeiras jsme si dali krátkou pauzu na koupání. Mají tu udělané koupaliště plněné vodou z oceánu. Voda tu stále cirkuluje, takže je krásně čistá. V přilehlém baru nám nabídli panáka pálenky. A my toho doteď litujeme. Lepší pálenku jsem totiž ještě nepila. A my se nezeptali, jestli se dá někde koupit. Testovali jsme pak různé, ale žádná nebyla taková. Barman říkal, že je to domácí výroba. Pálenka ze sušených hroznů. Opravdu exkluzivní záležitost. Kdybyste se tam stavovali, tak si na nás vzpomeňte. A zjistěte, jestli se dá někde koupit :-). 

Tip na koupání: Ze Sao Roque se procházkou po pobřeží dostanete do vesničky Santo António. Jsou tu dva bazény ale i bezpečný přístup do oceánu. Je tu průzračně čistá voda. Plavat se dá mezi útesy, kde je velká hloubka a místní tu z skáčou a předvádí se před svýma holkama. 

Poslední zastávkou ten den bylo městečko Lajes do Pico. Poklidné rybářské městečko. Pár restaurací a barů. Fajn místo pro odpočinek a občasnou návštěvu barů. V plné sezóně bude rozhodně rušnější než Sao Roque. Malou nevýhodou je, že odsud nevyplouvají žádné trajekty na okolní ostrovy. Ale jinak je tu nádherně. 

V dalším článku vám ještě zběžně představím ostrov Faial, kde jsme neměli moc štěstí na počasí. A pak už se vrhnu na hlavní ostrov Sao Miguel a jeho zajímavosti. Pokud vás zajímá, jak se na ostrov dostat a které ostrovy navštívit, pak mrkněte na předchozí článek - Jak naplánovat Azory.