Po dlouhých sedmi letech jsme se rozhodli letos vyrazit na opět na Prowein do Düsseldorfu. Podařilo se mně už loni sehnat ubytování v hotelu v centru za rozumnou cenu. Bylo to asi tím, že po letech pandemie nebyla jistota, že se Prowein bude konat. Koupili jsme letenky na ranní let v neděli. Zpáteční let jsem si naplánovala na úterý večer, Vilém měl odlétat už v pondělí a pokračovat na dovolenou v Itálii. Všechno jsme měli zarezervované, vstupenky koupené. Ale vidle nám do toho hodili Eurowings, když zrušili ranní let. Jenže co teď, za jeden den by to Vilém obejít nestihl. Já bych sice měla dva dny, ale když už jsem se rozhodla jet a měla jsem ubytování, tak jsem si chtěla prohlédnout i Düsseldorf. Naposledy jsme totiž letěli tam a zpátky ve stejný den, takže jsme se do města ani dostali. Prohledala jsem všechny spoje, ale nic rozumného a pohodlného jsem nenašla. Tak nezbylo, než zabookovat jízdenku v sobotu v 11 večer z Florence. Do Düsseldorfu jsme tedy měli dorazit v 9 ráno celí rozlámaní.
Od 11 hodin jsem měla domluvené schůzky s našimi vinaři po hodině až do večera, tak jsem jen doufala, že autobus nebude mít zpoždění, a nezboří tak můj celodenní naplánovaný program. Nakonec se nám ale výlet na Prowein ještě o něco zkomplikoval tím, že Vilém měl vyrážku po celém těle a nevěděl, co to je. Varianty byly dvě – spála nebo alergická reakce na antibiotika. Cestovat autobusem a chodit po halách plných lidí s opupínkovaným Vilémem od hlavy až k patě se mi teda zrovna nechtělo. Nehledě na to, že jsem se bála, že je to ta spála :-). Nakonec se rozhodl v pátek večer, že na Prowein nevyrazí, a já jsem místo něho nakonec jela se svým taťkou. Je v důchodu, tak jako jediný mohl vyrazit ze dne na den :-). Zavzpomínal si tak na časy, kdy do Düsseldorfu jezdil na sklářské veletrhy. V 11 večer jsme tedy nasedli na autobus a vyrazili. Tím, že byla neděle, tak i ráno byla dálnice prázdná a my dojeli ještě o 10 min dřív. Rychle jsme hodili tašky do hotelu a vyrazili na Prowein.
První schůzku jsem měla s vinařstvím Alves de Sousa. Je to moje oblíbené vinařství, to už ale jistě za ty roky všichni víte. Ochutnala jsem u nich celou řadu vín Vale da Raposa. Nejvíc mě klasicky zaujala Vale da Raposa Reserva 2019. Je to elegantní víno s perfektní strukturou. Letos mě ale chutnalo i jejich růžové víno. U vín z vinice Quinta das Caldas změnili etikety a myslím si, že to portským i suchým vínům pomůže. Však uvidíte sami, jak se vám budou líbit. Paleta jejich vín už je objednaná :-). Strašně zajímavá byla ochutnávka jejich portských vín Vintage. V roce 2020 vyrobili ročníkové portské, tedy vintage port, na vinicích Vale da Raposa, Quinta da Gaivosa a vinohradu Oliveirinha. Každé víno bylo jiné, ale všechny byly neskutečně dobré. Plné, mohutné, šťavnaté, s obrovským potenciálem pro další zrání v lahvi. Měla jsem možnost ochutnat také jejich speciální edici portského vína vintage – Amphitheatrum. Tohle portské víno je vyrobeno z hroznů z vinice Lordelo. Je to nejstarší vinice, kterou ve vinařství mají. Hrozny z této vinice se vždy využívaly na výrobu fantastických cuvée. Jenže letošní hrozny dosáhly neuvěřitelné koncentrace, že se Tiago Sousa rozhodl vyrobit z nich ročníkové portské. Takové podmínky byly prý naposledy přesně před 200 lety u ročníkového portského vína z roku 1820, které navždy změnilo svět portských vín. Víno podle Tiaga může zrát v lahvi při správném uskladnění i přes 100 let!
Další schůzku jsem měla ve stánku vinařství Quinta do Crasto. Seznámila jsem se osobně s Ritou Carmelo, která se o nás už několik let perfektně stará. Ochutnala jsem jejich suchá vína, která už máme v nabídce. Tady jsem měla možnost vyzkoušet nové ročníky. Bílé víno Crasto je opět hodně minerální s příjemnými ovocnými tóny. Nezaujalo mě jejich rosé ani v barvě ani v chuti. Předchozí ročníky jejich růžových vín byly podle mě mnohem lepší. Crasto Reserva 2020 je fantastické plné víno s potenciálem dalšího zrání v lahvi. Rok 2020 byl pro vinaře dost komplikovaný, protože se jednalo o jeden z nejsušších roků v Douru. Kvůli suchu měli nižší výnosy, a to hlavně u červených vín. Rita mně taky prozradila jednu novinku. A to, že v pondělí a v úterý bude v Düsseldorfu probíhat stávka ve veřejné dopravě, a tak nepojedou žádné tramvaje, autobusy ani vlaky. Dobré vědět
Abych nezapomněla, Crasto má taky jednu novinku v sortimentu, a tou je 10leté portské v krásném bílém tubusu. Můžete čekat, že se na podzim určitě objeví v naší nabídce.
Ve stánku vinařství Pocas jsem se seznámila s jejich novým obchodním zástupcem Rui Piresem. Musím říct, že je mnohem sympatičtější než jeho předchůdce. Je s ním sranda, takže myslím, že naše spolupráce bude fungovat lépe než předtím. Každopádně jsem u nich vyzkoušela suchá červená vína, která v nabídce nemáme, a asi to tak i zůstane. Pár zajímavých kousků mají, to zase ne, že ne. Ale v porovnání s víny, která vozíme, mě nijak nenadchly. Nicméně jejich portská vína jsou pořád stejně dobrá, takže u nich zůstaneme.
Po obědě v podobě párku v rohlíku jsem pokračovala do stánku vinařství Adega Mãe. Pedro Oliveira je velký vtipálek, takže se na setkání s ním vždycky těším. Ochutnala jsem nové ročníky vín Dory. Bílé je svěží s příjemnou kyselinou a smetanovými tóny. Červené v ročníku 2020 mě příjemně překvapilo. Je elegantní, uhlazené a velmi příjemné na pití už teď. Co mě nezaujalo, to je jich novinka – organická produkce.
Po vinařství Adega Mae mě čekali v Rocimu. Setkala jsem se tam s první obchodním zástupcem, který se o nás v Rocimu staral – Diogem. Mám ho ráda, je to skvělý chlápek. Byl tam i David a Pedro, ti se o nás starají teď. Kromě nich byl na stánku i Pedro Ribeiro, hlavní vinař a spolumajitel vinařství. Ten všem vyprávěl, že Cerfis Wines je jejich nejstarší klient. Ochutnala jsem u nich na přivítanou šumivou Marianu. A poté i ostatní vína Mariana, která jsou jako vždy super. Kromě vín, z nichž máme v nabídce akorát starší ročníky, jsem ochutnala také jejich vína z hliněných amfor. Nově mají Amfory Fresh v litrových lahvích s moc pěknými etiketami. Vína to jsou zajímavá, takže zvažuji, že jich pár na paletu přihodíme. Rocim taky koupil vinice v Douru a zahájili tam produkci vín pod názvem Raio Luz a Bela Luz. Jsou to určitě skvělá vína, ale pro mě je Rocim spojený hlavně s Alentejem, takže nejspíš zůstaneme věrní jejich vínům z Alenteja.
Jako předposlední jsem navštívila v neděli stánek vinařství Quinta Vale d´Aldeia. Jejich hlavní vinař José Eduardo měl v předchozích letech zdravotní problémy, a řekla bych, že to trochu bylo na vínech znát, že na ně dohlížel asi někdo jiný. Nyní se ale vrátil do vinařství v plné parádě a jeho vína jsou pecka. Přesně taková, na jaká jsme byli zvyklí. Svěží ovocná šťavnatá bílá vína. Ten den mě jeho vína zaujala nejvíc. Říkáte si, nedivím se, po tolika ochutnávkách by mně taky chutnalo všechno? :-)To jsem si taky říkala, a tak jsem si to druhý den ráno šla ověřit a neměla jsem zatemněnou mysl předchozími ochutnávkami, opravdu mě jeho bílá vína chutnala nejvíc. Červená vína má perfektně bohatá, máte plnou pusu ovoce. Pro milovníky plných vín je to skvělá volba. Paleta už je objednaná, tak se můžete těšit.
Jako poslední jsem se stavila v neděli ve stánku vinařství Quinta do Infantado. Brali jsme od nich portská vína. Ale při naší poslední objednávce nám chodily stížnosti, že vína už nejsou tolik ovocná, a že mají výrazný alkohol. Tak jsem je zašla ochutnat a myslím, že jsou to už zase stará dobrá portská vína Infantado. Takže zvažujeme, že je na podzim opět objednáme.
Po celém dni ochutnávek byl čas na večeři. Měla jsem rezervaci v pizzerii Nine O´five s Neapolskou pizzou. Měli dobré hodnocení, tak jsem si tam udělala rezervaci. Poté, co jsem rezervaci odeslala, mně přišel email, že děkují za rezervaci, a že jestli nedorazím, tak mě naúčtují 50 % běžné útraty. Poté přišel email, že mě rezervaci přehodili do své druhé restaurace. Ve třetí emailu napsali, že se na nás těší a jestli nepřijdeme, tak nám naúčtují 150 euro na osobu. Taky vám to přijde jako vyhrožování? :-). Zajímalo by mě, jak by z těch lidí, co nedorazí, ty peníze vymáhali, když při rezervaci uvádíte jen jméno a e-mail :-). Alespoň, že ta pizza za to stála.
Druhý den jsem se na veletrh dostala díky koloběžkám Bolt. Říkala jsem si, že když tam na ní dojedu, tak mně jí ale na cestu zpátky někdo určitě sebere. Ukázalo se, že tahle obava byla trochu mimo. Když jsem dojela k výstavišti, tak už tam parkovalo minimálně sto dalších koloběžek, a k tomu ještě elektro kola. Takže jsem se vůbec nemusela bát, že nebudu mít na cestu zpět na co nasednout.
Jako první jsem měla schůzku s mistrem odrůdy Alvarinho – Anselmo Mendesem. Byla jsem ráda, že jsem schůzku nezařadila na první den, protože by mě rozhodl celý můj zbývající program. S Anselmem jsem si totiž povídala a ochutnávala místo plánované hodiny skoro dvě hodiny. V naší nabídce se objeví určitě novinka – víno 3 Rios. Bylo minerální, svěží, skvělé. Původně jsem také chtěla vyřadit Contacto, abychom měli jednu linii vín, a to Muros Antigos. Nakonec jsem se ale rozhodla u Contacta zůstat, protože bylo super, i když nám nesedí do produktové řady. Prostě se ho nechci vzdát. Těšit se můžete také na další ročník červeného vína Pardusco. Letošní ročník bude jen trochu plnější. Povídali jsme si také o vínu Magma, které vyrábí na Azorských ostrovech. Vyprávěl mně, že hrozny kupují od pěstitelů. A jejich nejmenší pěstitel jim dodává ročně 10 kg hroznů a ten největší pak 500 kg hroznů. Podmínky na Azorech jsou opravdu náročné hlavně díky zdejšímu klimatu. Často totiž také hrozny poničí hurikány.
Díky pohodovému povídaní s Anselmem jsem přišla o víc než půl hodiny pozdě na schůzku s vinařstvím Quinta da Popa. Vinař Stéphane je sympaťák, jeho vína jsou fajn. Chuťový profil ale dost připomíná vinařství Quinta do Crasto. Mají krásné dárkové obaly a nádherné místo v údolí Doura. Momentálně myslím, že vína do nabídky nezařadíme, i když jsou skvělá. Chystá se ale rozšířit portfolio o portská vína, tak uvidíme jestli nám bude v budoucnu dávat spolupráce větší smysl.
Po obědě, nebo spíš po tradičním německém preclíku, mě čekalo vinařství Casal de Ventozela a jejich Vinho Verde. André Miranda už mě čekal. Vyzkoušela jsem jejich PET NAT a je super stejně jako loni. Takže ho v naší nabídce opět najdete. Růžové víno z odrůdy Espadeiro má letos výraznější chuť a o trochu víc znatelný zbytkový cukr. Myslím, že je to povedenější ročník než loni. Loureiro klasicky vyniká svojí příjemnou květinovou vůní a u Arinta převládají citrusy.
Cestou do stánku Quinta da Sequeira jsem se zastavila pozdravit ve vinařství Mainova. Od nich bereme převážně olivový olej, ale jejich suchá vína jsou taky skvělá. V naší nabídce najdete bílé i červené víno Mainova. Mají širší portfolio vín, ale jejich vyšší řady mají dost specifickou chuť.
U Mária Cardosy v Sequeiře jsem ochutnala perfektní ročníkové portské Vintage 2017. Červená vína má nově víc elegantní. U Sequeiry jsme byli často zvyklí na hodně těžká červená vína. Od toho v posledních letech trochu ustupuje a přidává vínům víc elegance.
Tím jsem vyřídila poslední schůzku s našimi vinaři a vyrazila jsem se porozhlédnout po jiných stáncích. Moc jsem toho sice už nestihla, ale nakonec jsem objevila ve stánku regionu Vinho Verde vinařství 3Rostos. Nejdřív mě zaujali jen etikety. Pak jsem ale ochutnávala vína a vinařství mě začínalo zajímat víc a víc. V jejich nabídce najdete odrůdová vína, převážně typická pro region Vinho Verde – Loureiro, Alvarinho, Avesso a Azal. Mají v nabídce ale i dvě mezinárodní odrůdy – Sauvignon Blanc a Chardonnay. Nakonec jsem měla možnost ochutnat i jejich oranžové víno a PET NAT. Obě vína byla skvělá. Takže jsme se dohodli a vína se v brzké době snad objeví v naší nabídce.
Druhý večer jsem podcenila rezervaci. A tak jsme vybírali místo na večeři až ve městě. Pro Düsseldorf jsou typické staré pivnice. Je tu také spousta průvodců, kteří provází menší skupinky právě po těchto hospodách. My vlezli do knajpy Uerige. Vypadalo to beznadějně. Všude rezervace. Ale nakonec nám jeden stolek pro dva našli. Pivo jsme měli na stole ještě než jsme si stihli sundat bundy. Tady se totiž pivo neobjednává, tady vám ho rovnou přinesou. Postupně se hospoda celá zaplnila. Nejoblíbenějším jídlem bylo vepřové koleno a řízek, co jsem tak vypozorovala :-).
Poslední den už jsem měla v plánu jen procházku po městě. Došli jsme si na snídani mimo hotel, protože jsem tu objevila svou oblíbenou kavárnu, kterou znám z Lisabonu – Copenhagen Coffee Lab. Mají tu hned tři pobočky. Jejich skvělý skořicový a malinový šnek spolu s šálkem černého čaje, je pro mě ta nejlepší snídaně. V Lisabonu je tahle síť kaváren hodně oblíbená, najdete tam také tři pobočky.
Na desátou hodinu jsme měli v plánu dojít k televizní věži a prohlédnout si Düsseldorf z výšky. Prohlédli jsme si také přilehlý přístav, kde jsou zajímavé moderní budovy od stejného architekta, který spolu navrhoval pražský Tančící dům – Frank O´Ghery. Zdejší domy najdete pod názvem Neuer Zollhof. Spolu s televizní věží tvoří jeho domy zajímavé panorama Düsseldorfu. Kolem přístavu je spousta kanceláří, a na tu spoustu kanceláří celkem málo kaváren :-). Nakonec jsme ale jednu našli a schovali jsme se na chvíli před deštěm.
Od 10 h otevírá televizní věž pro ranní ptáčata. Pro ty, co si přivstanou, mají nachystanou slevu, a tak vás nahoru výtahem vyvezou jen za 6 euro. Běžné vstupné je od 11 h–12 euro. Z věže je fantastický výhled na město. Určitě stojí za to se tam podívat. Prohlédnete si, jak se kolem celého města klikatí řeka Rýn. A zajímavý je i pohled shora na přístav.
Potom jsme se taťkou rozdělili. On šel do galerie Kunstsammlung, která ho dle jeho slov vůbec nenadchla. Ale budova to byla moc hezká, jak z venku, tak zevnitř. Předchozí večer se v galerii konala nějaká akce, a tak byla galerie krásně nasvícená. Uvnitř budovy je zajímavá instalace, převléknete do jejich oblečení a můžete chodit v sítích u stropu budovy. To ale taťka nevyzkoušel. Nechápu :-).
Já jsem šla do města mrknout se po obchodech. Ale nic moc zajímavého jsem neobjevila. Snad jen moc hezký byl obchod Dille and Kamille a Sostrene Grene. Obojí byly obchody na dárkové předměty a domácí potřeby. Vyhlášená je tu síť pekáren Backerei Hinkel, frontu měli, ale my jejich pečivo bohužel nevyzkoušeli. Pokud máte doma nějakého milovníka kávy, tak ve městě je pražírna Rosterie VIER. A na co nezapomeňte, to je hořčice (zkuste obchod Gewurzhaus Altstadt) a pak také místní likér Killeptisch. Zajímavou nabídku najdete i v místní tržnici. Mimochodem, tu hořčici tam asi koupíte levněji :-).
Poslední zajímavou budovou, kterou na kterou jsme narazili, bylo divadlo – Düsseldorfer Schauspielhaus. Je to opravdu krásné moderní divadlo v samém centru města. V okolí budovy je rozlehlý park. Husy z místních jezírek a rybníčků si tou dobou užívaly stávku ve veřejné dopravě a chodily po tramvajových kolejích :D.
Na letiště jsme se nakonec dostali celkem v pohodě, i když z toho jsem měla celou dobu největší strach. Vlaky mimo Düsseldorf jezdily, takže fungoval i vlak na letiště, který pak pokračoval dál po Německu. Poprvé jsem se svezla na terminál tzv. Skytrain. Je to trochu jako ve scifi filmu, jak jsou ty dvě kabiny zavěšené jako lanovka a přepravují vás mezi terminály. Je to opravdu rozdíl, když pak dorazíte na letiště do Prahy, kam nejede ani normální vlak a musíte se do centra dostávat několika spoji. Ale tak co, snad se taky někdy dočkáme a aspoň ten vlak tam dorazí :-). Vinné novinky, ty dorazí mnohem dřív, takže na ně už se můžete těšit teď. Budu vás o nich průběžně informovat ;-).